Co zbylo z divokého Mato Grosso

Jak už sem tu jednou psala, plánovat v Brazílii se prostě příliš nesluší. A tak se stalo, že jsem jednu sobotu poprvé po deseti letech mluvila se svým strýcem a další sobotu seděla u něj na fazendě ve VELICE vzdálené osadě Novo Eldorado uprostřed nekonečného státu Mato Grosso. Ale sluší se začít pěkně od začátku.
Ještě před odjezdem minulý pátek jsem navštívila Vojtu, který je v São Paulu na výměnném pobytu VŠE. Cesta k němu je celkem v pořádku, ale ten návrat do toho krpálu zpět na Av. Paulista byla pěkná rozcvička. Vojta povyprávěl pěkné historky o nočním putování São Paulem. Tento víkend jedu na druhou návštěvu, abych poznala taky početné jeho spolubydličstvo.


Brzy ráno mě čekal přesun narvaným metrem na stanici Barra Funda, odkud odjížděl autobus směr 26 hodin vzdálená Cuiabá. Než se vyděsíte, tak je tady možná na místě říci, že brazilský autobus je úplně jiná liga. To co znáte doma ze Student agency, kdy cesta do Košic přes noc už je vrchol utrpení a člověk ani neví, kam strčit všechny své končetiny, tak to v brazilském autobuse neexistuje. Do místa na nohy, které tam máte, by u nás ještě určitě strčili jednu sedačku a to ani nemluvím o tom, že sedadlo je snad ještě pohodlnější než první třída v letadle a hlavně většinu cesty je sedadlo vedle vás volné. Prostě brazilský autobus je nebe a ,co si budeme povídat, taky mnohem levnější než letadlo.
Přes všechno toto pohodlí sem trnula, abych stihla spoj v Cuiaba a v klidu se nalodila do dalšího autobusu, který mne měl za šest hodin dovést do centra Mato Grosso, města Lucas do Rio Verde. Tam na mne měl čekat strýc s tetou. Cesta vedla přes celý stát Sao Paulo a Goias. Krajina se postupně měnila, hory přecházely v nekonečné pastviny, chvílemi byla vidět jen nekonečná buš. Těsně před příjezdem do Cuiaba byly vidět i první zbytky původního pralesa, který dnes v Mato Grosso z velké části vystřídaly pastviny a soja.


Po skoro 32 hodinách v autobuse sem už za tmy dojela do Lucas do Rio Verde, kde na mne už čekal strýc s tetou a jejich kamarádem z Německa Maxem, který dorazil předchozím autobusem. Čekala nás ještě nejméně hodina a půl cesty v autě do osady Novo Eldorado. Strýc s tetou žijí v Brazílii přes třicet let. Přijeli v sedmdesátých letech a měli tu firmu, která stavěla na zakázku pivovary. Původně žili v centru dění v São Paulu a Rio, dnes užívají Brazílie v Mato Grosso, kde mají něco okolo 3000 hektarů půdy na které pěstují hlavně krávy. Rok mají rozdělený na čtvrtiny a do Brazílie se vždy vrací okolo března a v září. Přijeli sem před 25-ti lety, kdy to byla doopravdická divočina. Přestože samotné místo už bylo vykácené, nevedla sem absolutně žádná cesta a vše se řešilo malými dopravními letadly, které přístávaly přímo uprostřed dnešní osady Novo Eldorado, kde má strýc i svůj dům. Dnes se divokost místa projevuje více u lidí, než na přírodě. Před třemi lety tu udělali asfaltovou cestu, elektřina už taky nějaký ten rok nejede z centrálního generátoru v Tapurah, ale elektrické sítě, strýc je online, díky místnímu wifi připojení a posledního krokodýla tu snědli nedávno. Přesto je místo pořád tak trošku divoké a přežít tu není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Důkazem je místní hřbitov, kde 40% hrobů jsou malé děti a průměrný věk dožití je 45 let. Inu nemocnice je VELMI daleko.


Samotný dům a jeho zahrada jsou oáza klidu, i když si papoušci občas udělají sněm na přilehlých stromech a to hlavně v brzkých ranních hodinách. Část domu byla původně postavena pro správce, ovšem jak sem pochopila, tak jeho žena nevydržela klidný život, hnala ho do Sao Paula a pak se stejně rozvedl...No tož dnes tam žije teta se strýcem. Ráno chodí s přípravou snídaně a s úklidem pomoci Zélia, ale obědy a večer pro nás připravovala teta. Bylo to delikátní a pestré, jeden večer sme dokonce měli žabičky z místní túňky. O pozemky se starají pouze dva honáci, kteří mají ovšem velice královský plat. Protože na některých částech se pěstuje i soja, má strýc dokonce i kombajn. Mrzí mne, že sem nepřijela na dobu sklizně:o)


30% pozemku stále tvoří původní pralesní porost a tam sem se nemohla nevydat. Místní prales je trochu řidší, než sem si jej představovala, ale přesto se na některých místech nedá projít a těžko přes listy prostupuje denní světlo. Země je pokrytá tlejícím listím, všude visí různé šlahouny a liány. Zvěř, ostatně jako v celé Amazonii, je pěkně schovaná a málokdy se ukáže, snad kromě všudypřítomného ptactva a hlavně broučků všech velikostí a barev. Strýc si dokonce na průchod vzal mačetu, ale větším problémem se ukázalo bláto, do kterého člověk zapadl až po lýtka. Celkově je prales v Mato Grosso na ústupu. Přesto, že každý majitel musí na svém pozemku nechat 30% původního porostu, málokdo se tím řídí a přestože v roce 2008 kleslo kácení v Mato Grosso o 81%, holá místa na mapě už nikdo znovu nezalesní.


Vůbec se mi v sobotu nechtělo odjíždět, ale nedalo se nic dělat. Ještě jsem přespala jednu noc v Cuiabá a vydala se na dlouhou cestu zpět. Nikdo nechápe, proč sem si z celé Brazílie oblíbila Mato Grosso (Mato Grosso do Sul), ale je tam opravdu nádherně a nikde nemají takový západ slunce...

No a na závěr několik veselých historek z natáčení. Když se přijela a první den po příjezdu měl strýc pěkné, no spíš luxusní auto s náhonem na všechny čtyři, den na to sme jezdili ve starém oplu Corsa, které nabrala kráva už snad ze všech stran. Jak se to stalo? Z ničeho nic. Couvali sme tři kilometry se zapnutou klimatizací. Auto sice neprotestovalo, ale pak se najednou zastavilo uprostřed polí a byl konec. Jěštěže sme si ten den přivezli kolo z opravny a že má strýc loajální zaměstnance, kteří mu "ochotně" přenechají své auto k užívání. Musím jím držet palce, aby Corsa dojela i svou poslední letošní důležitou cestu se strýcem a tetou na zastávku autobusu:o)