Bližší poznávání São Paula a krajanské setkání


Ještě než začnu své vyprávění chci všem čtenářům blogu popřát hezké svátky. Tady v Brazílii se Vánoce tak moc neprožívají. Asi kvůli tomu vedro. Místní nosič dárků se jmenuje Papa Noel a přestože všichni tvrdí, že to není kope Santa Clause, tak je jak kdyby mu jako z oka vypadl. Je tu také jeden velice zvláštní vánoční zvyk. Ve firmách či ve škole, kde se zná hodně lidí, se pořádá akce s tzv. amigo secreto. Někdy na začátku prosince se napíšou jména všech lidí na kartičku, každý si někoho najde a neřekne kdo to je. Tomu člověku potom koupí dárek a těsně před Vánocemi se na vánoční party odhalí jména a rozdají dárky. V naší organizaci to bylo docela dlouho, než se dostalo na všechny.



Poté co jsem se vrátila z Mato Grosso se mi asi přehodil termoregulátor a tak mi 25°C připadá jako zima. Nechtělo se mi moc dlouho sedět doma a tak jsem hned další víkend vyrazila konečně navštívit hodiny českého jazyka v českém centru v São Paulo. Petru, která ze učí a učit bude i přístí rok, jsem poznala v létě na batayporském workcampu. Vyrazila jsem ráno hodně brzy, abych centrum našla, přesto jsem nakonec skoro tři hodiny bloudila po jedné ulici, abych nakonec zjistila, že někdo špatně nakreslil mapu São Paula. No což, acontece...

České centrum v São Paula je svým charakterem něco úplně jiného než Batayporã. Lidé se mimo něj moc nescházejí a v posledním roce působí jako velký pojící článek právě Petra, která nejen pořádá hodiny českého jazyka pro krajany i Brazilce, kteří mají zájem o češtinu, ale též pořádá přednášky, setkání u čaje a hodiny vaření. Také je zde mnohem více krajanů, kteří stále mluví skvělou češtinou. Někteří odešli z vlasti v pěti letech, někteří už jako dospělí lidé. Bylo velice zajímavé se s nimi setkat a zjistit alespoň trošku z jejich pohledu na Brazílii.

Kromě krajanů jsem se na hodinách setkala s Brazilci, kteří nemají žádné české příbuzné, ale jazyk je zajíma. Jedním z nich je i Paulo, který se dostal k češtině celkem zajímavě. Studoval totiž na české Akademii věd matematiku u profesora Kurzweila. Říkal, že se tam strašně chlastalo, ale zjevně na Čechy nezanevřel a dál češtinu pilně studuje.

Celý víkend jsem bydlela u Vojty z VŠE, kterému už v Brazílii škola skončila a čeká ho ta příjemnější cestovací část. Vojtův byt je, jako on sám říkal, trošku punkově organizovaný. Celou skupinu jeho čtyř spolubydlících z Kolumbie jsem viděla jen ráno asi něco okolo třetí. Zvláštním úkazem byla nejen jakási díra ven na dvůr, kterou zakrývala jen taková záclonka, ale hlavně úkaz nevídaný přímo v lednici. Zde byly nejméně čtyři lahve od kečupu a čtyři od hořčice a žádná z nich neobsahovala ani trochu tekutiny. Asi aby to vypadalo, že je lednice plná... Každopádně sám Vojta má luxusní vlastní pokoj za ještě luxusnější peníze a to přímo v centru dění blízko Av. Paulista. Dala bych si takové ubytování líbit.

Jelikož jsou všechny soboty v São Paulu zadarmo muzea, tak jsem se rozhodla navštívit dvě nejznámější. Museo da lingua portuguesa je zřízeno přímo na staré železniční stanici Luz. Jsou tam krásně zachycené všechny vlivy, které na portugalský jazyk zaútočily právě v Brazílii. Pro mne byla určitě nejúžasnější velká interaktivní mapa, kde byly slyšet přízvuky ze všech federálních států Brazílie. Hned naproti stanice Luz je další veleslavné muzeum, Pinacoteca. Muzeum je přehled toho nekrásnějšího co vzniklo v brazislkém malířství a ač umění moc nerozumím, tady se mi líbilo.

Minulý týden jsem znovu navštívila české centrum, kde se peklo vánoční cukroví. Potkala jsem nejen lidi z minulého týdne, ale i nové krajany. Velice zajímavý byl příběh jedné paní, která přišla do Brazílie v pěti letech. Přesto mluvila naprosto dokonalou češtinou. Potkala jsem i další členy rodiny Baťových, kteří před komunisty utekli do Brazílie.

Teď se s vámi na měsíc rozloučím. Jedu navštívit krajany v Bataypoře a po Vánocích se vydávám směr Amazonie. Za měsíc nashledanou.