• O blogu
  • Odkazy
  • EN version Sledujte blog Facebook Twitter Videa z Latinské Ameriky Obrázky z Latinské Ameriky

    .

    TIPY NA CESTOVÁNÍ Pláže Kultura #htmlcaption2

    Jak sem strávila Vánoce u krajanů v Bataypora

    Tuto středu jsem se definitivně vrátila ze svého téměř měsíčního výletu. Jeho více než polovinu jsem plánovala strávit v Amazonii. Vše dopadlo úplně jinak, ale o tom v dalším článku. Víc než divoká džungle mne nakonec dostal třítýdenní pobyt s krajany v městě Batayporã.



    Do tohoto místa jsem se dostala letos v létě díky projektu místní učitelky Anežky Santos Veselé, která poslední tři roky učila v Batayporã a sousední Nové Andradině češtinu. Anežka s pomocí místních zorganizovala projekt stavby dětského hřiště na kterém jsem se sešla já a čtyři kluci z Čech. Cílem projektu bylo prohloubit znalost místních o zemi původu zakladatelů města J.A Bati a Jindřicha Trachty a navázat nová přátelství. To se nakonec bezezbytku povedlo a po třech týdnech naše parta odjížděla skoro v slzách, to když se s námi přišli na nádraží rozloučit všichni, které sme za tu dobu poznali. Už tehdy jsem tak napůl věděla, že se sem vrátím a vrátila.


    Můj příjezd byl vlastně takové dejavu. I tenkrát, když sme přijeli s Pavlem sme nevěděli, kde vlastně budeme v noci spát, i tenkrát sme se vydali k bývalému sídlu kolonizační společnosti Viacao a domovu rodiny Trachtových a i tentokrát se zdálo, že nikdo nebyl doma, jen papoušek si za rohem pobrukoval. Ale tentokrát už jsem věděla, že bez střechy nad hlavou v Batayporã nezůstane žádný poutník. Já jsem nakonec dosáhla na nejluxusnější bydlení a zůstala přímo v domě paní Mariny Trachtové. Dům samotný je jednou z nejstarších staveb ve městě a také jediným obyvatelným důkazem doby českých kolonizačních projektů v oblasti. Sama paní Marina je Brazilka a Čecha Jindřicha Trachtu potkala na začátku padesátých let, těsně po jeho emigraci, ve chvíli, kdy začal v městě Presidente Epitacio pracovat pro kolonizační společnost J.A. Bati. Těsně po svatbě poslal J.A. Baťa pana Trachtu založit nové město dál do vnitrozemí dnešního Mato Grosso do Sul. Dnes by spolu byli skoro šedesát let a přestože pan Trachta před osmi lety zemřel, není den aby na něho paní Marina nevzpomněla.



    Přestože je paní Marině 82 let, je v neobyčejně dobré kondici, dělá vtípky, pije každý den svoji cervejinhu a když s ní sedíte venku u stolu máte pocit, že nás tu všechny přežije (ona sama říká, že mi bude umývat zadek až budu stará). Konečně jsem také měla příležitost pořádně poznat rodinu Trachtů, protože předtím se mi zdálo, že sme žili nějak naprosto mimo jejich společnost (kromě nejmladšího syna paní Mariny Riquinha, který nás jako truhlář vedl při stavbě hřiště). Riquinho byl nejen náš profesní mentor, ale taky nám toho, i přes dosti velkou jazykovou bariéru, ukázal nejvíce z Brazílie. Nebyl den, aby jsme díky němu neobjevili nějaký nové exotické ovoce. Brával nás také na vyjížďky po okolí, díky němu jsme poznali místní zvířectvo, drželi v ruce živého (a v puse smaženého) krokodýla, viděli poprvé kapybaru volně v přírodě a v koruných stromů opice. Hned po mém příjezdu sem se vydala pozdravit jeho i jeho ženu Glorinhu a děti a to by nebyl on, aby už neměl přichystaný nějaký nový neznámý výtvor přírody. Tentokrát to byla obrovská pichlavá věc plná mazlavých plodů jménem jaca. Riquinho také pro mne připravil speciální překvapení v podobě surfu, který jsem měla po Vánocích vyzkoušet na řece Paraná.
    Nejstarší syn paní Mariny, Dario, těsně po mém příjezdu polil celou svou žlutou pohovku a bílý koberec černou olejovou barvou a ještě dneska někteří vykukové z rodiny Trachtů posilají nebožáky za Dariem, aby se ho zeptali, jestli by jim nenamaloval pohovku, že slyšeli, že to umí moc hezky (mne za ním takhle poslala paní Marina). Kromě Daria a Riquinha má pani Marina ještě dceru Nidu, syna Dalibora a několik dětí adoptovaných (já měla možnost poznat Jucu a Nelsona). Vlastní děti paní Mariny zůstaly všechny bydlet v Bataypoře a své rodiče neopustili. Pan Trachta ve všech vypěstoval lásku k Čechám ,a přestože dnes v Bataypoře mluví plynule česky jen Evandro (syn Nidy), ostatní by u nás hlady určitě nezůstali. Všichni umí základní slovíčka a fráze, vnuk Milan byl dokonce v Čechách na měsíčním kurzu češtiny a nejmladší vnučky Amanda a Marcela pilně studují češtinu v anežčiných hodinách. Sama paní Marina byla v Čechách již dvakrát a letos se chystá potřetí, jak ona sama říka, si deus quiser. Tahounem všech krajanských aktivit v Batayporã je Evandro, který spolu s Anežkou a strýci bude i letos organizovat druhý ročník workcampu. Jeho hlavním snem je teď ale rekonstrukce domu jeho dědečka a babičky. Kromě toho existuje v Batayporã také kroužek českých tanců vedený paní Dolores Baťovou (vnučka J.A.Bati), která bydlí v sousedni Nové Andradině a taktéž vládne perfektní češtinou. V kroužku jsou pouze Brazilci a řeknu vám, že s takovým nadšením jako tančí oni to zvládne málokterý Čech. Mrkněte na jejich vystoupení letos v létě:



    Dny před Vánocemi v Batayporã byly docela hektické. V domě paní Mariny korzovaly zástupy lidí s kuřaty, kusy prasete, pivem, pekla se specialní brazilská buchta, myslím že jméno je rosca, které dělala paní Mariny a celkově bylo hodně rušno už od chvíle co jsem 20.12. přijela. Dřive všechno jídlo a piti obstarával Jindřich Trachta a paní Marina, dneska si to rozdělily děti a vnoučata. Paní Marina už "jen" koření maso, peče buchty a dělá rýži a fazole. Bramborový salát děla Nida, samozřejmě že nechybi kuskus od Glorinhy, Maruska (dcera Daria) děla famozní moučníky a pivo obstaravaji chlapi. Kapra tu na Vánoce nečekejte, štědrovečerní večeře je tu typicky brazilská. Samotný vánoční duch taky začal dříve než 24.12. Skoro celá užší rodina se v domě sešla jeden den předtím, vykládaly se historky o Češích, kteří také emigrovali do Brazílie a dlouhou dobu bydleli u Trachtů doma, o lidech jejichž jméno jsem zjistila až po delším čase i o tom, jak v domě putuje duch J.A. Bati, bylo veselo a celá společnost se rozešla až okolo půlnoci.


    Samotný Štědrý den byl neuvěřitelně horký, přísahám, že bylo přes 40 stupňů a myslela sem, že zemřu. Zato paní Marina stála od čtyř na nohou pekla maso a připravovala vše potřebné, pak přišla Elza (manželka Daria) vycpat kuře nádivkou a pomalu se začali sjíždět chlapi s pivem a ledem. Samotná oslava začala až po západu slunce, promítaly se záběry z Vánoc a Nového roku od roku 1995 az do teď. Viděla sem pana Trachtu jak zpívá české písničky, Riquinha s knirem, maleho Jindricha i Ludmilu (děti Dalibora). Když video skončilo, tak se šly rozdávat dárky. S malými dětmi se stejně jako u nás hraje hra na Ježíška, ovšem tady je to už známý Papa Noel. Dřív se za něj převlékal pan Trachta, potom Dalibor a tentokrát sme měli jeho zástupce paní Marinu:o) Nejdříve se zpívala jakási speciální píseň o Papa Noelovi, kterou jsem neznala, pak Nida řekla něco o Vánocích a začala vyvolávat jména lidi napsaných na darcích. Já sama sem dostala pět dárků a byla jsem opravdu dojatá a překvapená, že si na mne tolik lidi vzpomnělo. Všichni říkali, že letos byl Papa Noel z Česka. Nikdo, kdo byl ten den v domě nezůstal bez dárku a to v ten den mohlo být v dome víc jak 30 lidí. Když se rozdaly dárky se jmény, začala hra amigo secreto. Po rozdávání dárků se o půlnoci všichni společně pomodlili, pojedlo se, popilo se, všichni namluvili pozdrav tetě Hedvice do Brna a pomalu se šlo spát. U nás je takový zvyk nechat na štědrovečerním stole vždy jeden talíř pro náhodného návštěvníka, ale nikdo doopravdy nečeká, že někdo přijde. Rodina Trachtových žadný takový zvyk nemá, zato u nich každý rok stráví Vánoce alespoň jeden takový náhodný návštěvník. Letos jsem to byla já a Trachtovi mne přijali jako dalšího člena rodiny.

    Paní Marině se podařil husarský kousek a všechny její děti se narodily velice blízko vánočnímu datu. Nejhůře to podle mého schytali Riquinho (30.12.) a Dario (26.12.). Ten už od rána chodil a všem připomínal, že má narozeniny. A to by nebyly narozeniny bez pořádné party, kterou Dario zapíjel napůl falšovanou paraguajskou whisky. Vzpomněla sem si na skvělou party, když sme přijeli první den s Pavlem, ovšem na téhle se pilo trochu vic a jelikož druhý den všichni vyráželi na fazendu, byli zde jisté obavy, ze Dario s Almirem (manžel Marusky) to ráno nedají. Ovšem všichni se probudili na caš a celá dariova rodina, riquinhova rodina a já sme vyrazili otestovat ten surf. Byla to stejná fazenda, na kterou nás Riquinho vzal i v létě. Tenkrát sme jeli rybařit, tentokrát nás čekalo koupaní řece a "vodni lyže". Řeka Parana je naprosto unikatní, je to obrovská řeka, kterou v Evropě najdete jen těžko, přesto je i uprostřed, kde je 12 a více metrů hloubky, vidět až na dno. Pokud máte správné vybavení a dostatek síly odolávat proudu, můžete pozorovat hejna ryb a na dne elektrické rejnoky. Tohle je asi opravdu možné jen v Brazílii...

    Na Nový rok se připravovalo úplně stejné jídlo jako na Vánoce, ale bylo ho poněkud více. Dorazila take specialní návštěva, bratr paní Mariny Nelson z P. Epitacio. A tak se už od časnýchch ranních hodin popíjela cervejinha, někdy okolo osmé večerní sem si Gambrinusem připila s Evandrem na Nový rok u nás v ČR. Na chvíli pak zhasly světla, pršelo a tak sme všichni seděli pod střechou za světla svíček a popíjeli nevyčerpatelné zásoby piva.Těsne před půlnoci se pomodlilo, pojedlo a čekalo se na půlnoc. Pak se všichni objímali, plakalo se a smálo, Nelson vykládal jak málem připravil o nervy pana Trachtu, když pravidělně volal k nim domů a představoval se jako milenec paní Mariny, pak se pustil do vykládání vtipů. Já s paní Marinou sme šly spát jako poslední. Tu noc dokonce pani Marina spala se mnou v pokoji, protože cely dům byl až po střechu obsazený.

    A jak se říká, nakonec to nejlepší, aneb nejlepší party je ta neplánovaná. A tak sme se sešli já, paní Marina, Celeste Dobešová, Dario a Elza 2.1. nad zásobami z novoroční večere. Postupně se na stole objevilo pečené vepřové, kuskus i bramborový salát a z lednice také povážlivě ubylo flašek piva, které tam zbyly. A tak se stalo, že tahle sestava za bílého dne křižovala ulice Batayporã za zvuku paraguajské polky a party skončila konzumací několika vychlazených Antarctic v domě paní Dobešové. 3.1. už mne čekala cesta dál, ale věděla sem, že se brzo vrátím...
    Brazilci tady v Sao José se diví, proč ja vlastně do toho Mato Grosso pořád jezdím. Pro mne je dojem z Brazílie neodlučitelně spojený právě s Mato Grosso. Zde sem korzovala v noci jezero na loďce a okolo svítily desítky očí krokodýlů, zde sem poprvé viděla volně v přírodě opice, kapybary či tapíry, zde jsem také poprvé viděla jižní kříž na nebi plném hvězd, které nebyly rušeny osvětlením z okolních měst, zde jsem se poprvé proháněla na koni mezi stády krav a viděla pestrobarevné papoušky a tukany létat těsně nad hlavou. Ovšem do Batayporã se budu vracet hlavně kvůli místním lidem, protože tak srdečné přijetí, jako právě tady, uprostřed brazilské, stále ještě, divočiny, jsem nikde jinde na světě nezažila.


    Takhle náš parčík vypadá dnes:


    1 komentář:

    Anonymní řekl(a)...

    Moc hezké čtení, něco bude na tom rčení že domov je tam kde se člověk cítí dobře....