Amazonie - Porto Velho na Manaus aneb jak se to ne vždy musí podařit
3. ledna jsem s těžkým srdcem opouštěla všechny v Batayporã. Kdybych se nevydávala na svou vysněnou cestu do Manaus, tak bych asi ani neodjela, ale tohle sem si nemohla nechat ujít. Čekalo mne přibližně 40 hodin cesty směr záhadné město Porto Velho.
Zdá se, že tato cesta byla předem odsouzena k neúspěchu, neboť při cestě tam, se porouchaly oba autobusy ve kterých jsem jela. Po druhé to bylo uprostřed planiny někde uprostřed státu Mato Grosso, kde nebylo nikde nic. A tak jsem zůstala u porouchaného autobusu stát jen s řidičem a mužem, kterého čekala předlouhá cesta do města Rio Branco. Autobus přijel asi za tři hodiny. Do Porto Velho ve státě Rondônia jsem dojela až ten den v noci. Krajina v Rondônia se dost podobá té matogrossenské, všude je soja a pastviny, prales je kolem hlavní silnice vidět jen zřídka. Rondônia je přesto stále ještě domovem mnoha indiánských kmenů a oblasti dál od silnice jsou stále ještě poměrně zalesněné, asi ne na dlouho. Všude kde je vyasfaltovaná silnice bere prales za své velice rychle.
Samotné Porto Velho je superhnusné město. Kdysi to byl hlavní přístav celé obrovské části Jižní Ameriky, odkud se vyváželo po řece dřevo a kaučuk. Na konci 19st. zde začali budovat železnici napříč pralesem, která měla spojovat přístav a oblasti těžby kaučuku v Bolivii. Stavba stála neuvěřitelné množství peněz i životů a ve chvíli kdy byla dostavěna, začala prudce padat poptávka po kaučuku a železnice vlastně nikdy pořádně nefungovala. Dnes v místních docích vidět lokomotivy, které měly kdysi náklad přepravovat. Muzeum bylo bohužel zavřené.
Druhý den ráno jsem se vydala do přístavu. Jestli je Porto Velho hnusné město, tak přístav je třikrát horší. Místo je plné dřevěných budek, ve kterých se prodávají lístky na loď a levné občerstvení. Samotný přístav je malinký, lodí tu moc nebylo. Jediná loď pro cestující vyjíždí každé úterý a pátek po řece Madeira vzhůru do středu Amazonie, do Manausu. Cesta trvá tři dny a ne vždy loď vyjíždí na čas, ani v mém případě nevyjela.
Koupila jsem si lístek a pověsila svůj hamak vedle nějakého spícího muže, doufala jsem, že mi nikdo můj hamak neodcizí, než si prohlédnu město. Když jsem se vrátila, loď byla o poznání plnější. Po můstku neustále pobíhali muži s cibulí, bramborami a krabicemi s citróny. Vše je určeno pro pět měst po cestě, do kterých nevede jiná cesta než po vodě a hlavně do Manausu. Manaus je zcela závislý na tom, co dovezou lodě ze směru Belém, z Porto Velho,ze Santarém či co přiletí letadlem. Cesta do Manausu je sice postavená, ale dlouhodobě zavřená, díky neustálému dešti je skoro celý rok neprůjezdná.
Lehla jsem si a začala se bavit s tím, teď už ne, spícím mužem. Byl to obchodník, který žije v Sinopu a podle všeho doma moc nepobude. Nakoupí v jednom amazonském městě a prodá v jiném. A tak celý rok cirkuluje po celé Amazonii. Jinak byla loď plná hlavně rodin s dětmi, které se vracely do všech koutů Amazonie z návštěv rodin v Porto Velho. K večeru už byla záď lodi mírně potopená a loď zaplněná lidmi opravdu po strop. Tak zaplněná, že dostal strach i ten zkušený obchodník a začal vykládat historky o tom, jak se po celé Amazonii potápějí lodi. Nakonec ho uklidnilo několik piv a říkal, že to snad tak hrozné nebude. Ovšem jelikož zaplatil piva i kapitánovi, tak tentokrát začal mluvit on. A tak jsme se dozvěděli, že loď se už šestkrát potopila a jednou přelomila vejpůl. To už jsem o odchodu přemýšlela i já, ale říkala sem si, že to vyřeším ráno, loď totiž měla díky nákládání zboží den spožděný odjezd. Noc v houpcí síti byla klidná, ale ráno sem se probudila se sítí zavěšenou přímo nademnou a vedle mne z každé strany se také objevila síť, což skoro vylučovalo další pohyb. Tak se se vydala na uklidnění si dát kafe, pozorovala džungli na druhé straně řeky a místní říční delfíny, jak dovádějí ve vodě. Ještě ráno jsem volala kamarádce do Manaus, že dorazím za tři dny. Přes celý den se loď plnila dalším nákladem a lidmi a odjezd se odkládal. A tak sme se v jednu chvíli já, obchodník a ještě jeden chlap z Boca do Acre zvedli a šli požádat peníze za lístek zpět. Při představě, že v dalších přístavech přistoupí ještě víc lidí nebo že se loď po sedmé potopí mne nakonec přesvědčily. A tak jsme si my tři zaplatili taxi na autobusové nádraží. Já se šla ještě podívat, zda by nebyla nějaká levná letenka do Manaus a když jsem zjistila, že není, tak si koupila lístek zpět, směr Batayporã. Na další loď nemělo smysl čekat, po Vánocích by byla stejně plná, jako tahle. Moji dva spoluutečenci se vydali dělat kšefty do Boca do Acre.
Cestou zpět jsem ještě prožila luxusní střevní chřipku na autobusovém záchodku a autobus se znovu porouchal, také jsem prosvištěla už počtvrté za poslední půlrok vnitrozemským městem Cuiaba. Jo, brazilské středozemí má něco do sebe.
Zdá se, že tato cesta byla předem odsouzena k neúspěchu, neboť při cestě tam, se porouchaly oba autobusy ve kterých jsem jela. Po druhé to bylo uprostřed planiny někde uprostřed státu Mato Grosso, kde nebylo nikde nic. A tak jsem zůstala u porouchaného autobusu stát jen s řidičem a mužem, kterého čekala předlouhá cesta do města Rio Branco. Autobus přijel asi za tři hodiny. Do Porto Velho ve státě Rondônia jsem dojela až ten den v noci. Krajina v Rondônia se dost podobá té matogrossenské, všude je soja a pastviny, prales je kolem hlavní silnice vidět jen zřídka. Rondônia je přesto stále ještě domovem mnoha indiánských kmenů a oblasti dál od silnice jsou stále ještě poměrně zalesněné, asi ne na dlouho. Všude kde je vyasfaltovaná silnice bere prales za své velice rychle.
Samotné Porto Velho je superhnusné město. Kdysi to byl hlavní přístav celé obrovské části Jižní Ameriky, odkud se vyváželo po řece dřevo a kaučuk. Na konci 19st. zde začali budovat železnici napříč pralesem, která měla spojovat přístav a oblasti těžby kaučuku v Bolivii. Stavba stála neuvěřitelné množství peněz i životů a ve chvíli kdy byla dostavěna, začala prudce padat poptávka po kaučuku a železnice vlastně nikdy pořádně nefungovala. Dnes v místních docích vidět lokomotivy, které měly kdysi náklad přepravovat. Muzeum bylo bohužel zavřené.Druhý den ráno jsem se vydala do přístavu. Jestli je Porto Velho hnusné město, tak přístav je třikrát horší. Místo je plné dřevěných budek, ve kterých se prodávají lístky na loď a levné občerstvení. Samotný přístav je malinký, lodí tu moc nebylo. Jediná loď pro cestující vyjíždí každé úterý a pátek po řece Madeira vzhůru do středu Amazonie, do Manausu. Cesta trvá tři dny a ne vždy loď vyjíždí na čas, ani v mém případě nevyjela.
Koupila jsem si lístek a pověsila svůj hamak vedle nějakého spícího muže, doufala jsem, že mi nikdo můj hamak neodcizí, než si prohlédnu město. Když jsem se vrátila, loď byla o poznání plnější. Po můstku neustále pobíhali muži s cibulí, bramborami a krabicemi s citróny. Vše je určeno pro pět měst po cestě, do kterých nevede jiná cesta než po vodě a hlavně do Manausu. Manaus je zcela závislý na tom, co dovezou lodě ze směru Belém, z Porto Velho,ze Santarém či co přiletí letadlem. Cesta do Manausu je sice postavená, ale dlouhodobě zavřená, díky neustálému dešti je skoro celý rok neprůjezdná.Lehla jsem si a začala se bavit s tím, teď už ne, spícím mužem. Byl to obchodník, který žije v Sinopu a podle všeho doma moc nepobude. Nakoupí v jednom amazonském městě a prodá v jiném. A tak celý rok cirkuluje po celé Amazonii. Jinak byla loď plná hlavně rodin s dětmi, které se vracely do všech koutů Amazonie z návštěv rodin v Porto Velho. K večeru už byla záď lodi mírně potopená a loď zaplněná lidmi opravdu po strop. Tak zaplněná, že dostal strach i ten zkušený obchodník a začal vykládat historky o tom, jak se po celé Amazonii potápějí lodi. Nakonec ho uklidnilo několik piv a říkal, že to snad tak hrozné nebude. Ovšem jelikož zaplatil piva i kapitánovi, tak tentokrát začal mluvit on. A tak jsme se dozvěděli, že loď se už šestkrát potopila a jednou přelomila vejpůl. To už jsem o odchodu přemýšlela i já, ale říkala sem si, že to vyřeším ráno, loď totiž měla díky nákládání zboží den spožděný odjezd. Noc v houpcí síti byla klidná, ale ráno sem se probudila se sítí zavěšenou přímo nademnou a vedle mne z každé strany se také objevila síť, což skoro vylučovalo další pohyb. Tak se se vydala na uklidnění si dát kafe, pozorovala džungli na druhé straně řeky a místní říční delfíny, jak dovádějí ve vodě. Ještě ráno jsem volala kamarádce do Manaus, že dorazím za tři dny. Přes celý den se loď plnila dalším nákladem a lidmi a odjezd se odkládal. A tak sme se v jednu chvíli já, obchodník a ještě jeden chlap z Boca do Acre zvedli a šli požádat peníze za lístek zpět. Při představě, že v dalších přístavech přistoupí ještě víc lidí nebo že se loď po sedmé potopí mne nakonec přesvědčily. A tak jsme si my tři zaplatili taxi na autobusové nádraží. Já se šla ještě podívat, zda by nebyla nějaká levná letenka do Manaus a když jsem zjistila, že není, tak si koupila lístek zpět, směr Batayporã. Na další loď nemělo smysl čekat, po Vánocích by byla stejně plná, jako tahle. Moji dva spoluutečenci se vydali dělat kšefty do Boca do Acre.Cestou zpět jsem ještě prožila luxusní střevní chřipku na autobusovém záchodku a autobus se znovu porouchal, také jsem prosvištěla už počtvrté za poslední půlrok vnitrozemským městem Cuiaba. Jo, brazilské středozemí má něco do sebe.
Za dva dny jsem stála na prahu domu paní Mariny. Smála se a říkala, že věděla, že se vrátím...
