Paricutín, nejmladší sopka v Mexiku

února 28, 2023

Paricutín, nejmladší sopka v Mexiku

Pohled na kostel zalitý lávou, zbyl jako jediný z vesnice San Juan Parangaricutiro

Je jenom málo míst kam mi stálo za to se v Mexiku vrátit, jedním z nich je oblast vzniku nejmladšího vulkánu v Mexiku, a podle některých zdrojů i na světě, Paricutín. V roce 1943 tu najednou ze země vytryskla láva a zanechala nedalekou vesnici zalitou černou horninou, navždy. Jediné co z vesnice San Juan Parangaricutiro zbylo je torzo kostela. Dnes je místo jedním z nejpozoruhodnějším turistickým míst v celém Mexiku a jednou z mála možností si vylézt na stále ještě činný vulkán.

Jak vznikl vulkán Paricutín
Co vidět a zažít u sopky Paricutín a v okolí
Praktické rady
Fotogalerie

Poprvé jsem navštívila okolí Paricutínu na cestě Michoacánem na pobřeží, dojeli jsme do vesnice Angahuán už hodně odpoledne a nezbyl tak čas na výstup na vulkán, ale alespoň jsme si prohlídli nejen Angahuán, ale hlavně to co zbylo z vesnice San Juan Parangaricutiro. Samotný Angahuán je nevelké městečko z velké části obydlené indiány etnika purépecha. Za pozornost tu stojí asi hlavně kostel Parroquia del Señor Santiago, kde ve své době působil i slavný otec Vasco de Quiroga při evangelizaci purepechského obyvatelstva. Na dvoře kostela jsou k vidění téměř výhradně indiánské motivy. Dnes tu zjevně celá vesnice žije z cestovního ruchu, který jim sem přinesl vznik nové sopky. To zjistíte poměrně záhy, když vyjdete po kamenité cestě směrem k vulkánu (na náměstí vás nasměrují v turistickém centru). Ještě ve vesnici vám začnou místní nabízet koně k projížďce i svoje průvodcovské služby.

Výhled na sopku Paricutín ze Centro turístico de Angahuán

Odolali jsme a z parkoviště na konci cesty, kde je i Centro turístico de Angahuán s chatkami a výhledem na sopku se vydáváme sami směr San Juan Parangaricutiro. Cesta vede přes les, chvílemi po kotníky v lávovém prachu, sopečný původ celé oblasti je více než zřejmý. K okraji lávového pole je to z kopce asi 40 minut, odtud pak vede zřejmá stezka mezi kusy lávy až k jakémusi odpočívadlu, kde je základní občerstvení v dřevěných stáncích a za lávovou hradbou už je vidět kousek věže zaplaveného kostela.

Věž kostela San Juan de Paricutín zbyla jako jediná připomínka vesnice San Juan Parangaricutiro

Při naší cestě dolů jsme nepotkali živáčka, o to zajímavější byl ruch okolo ruin kostela, občas se musela stát i fronta. Posléze jsme zjistili, že je sem přístup z vesnice Peribán autem. Samotné ruiny byly opravdu nezapomenutelné. První co mě překvapilo byla nekompaktnost lávového pole, to totiž nevytvořilo jednolitou plochu, ale pole plné puklin, děr a ostrých hran po kterých je záhodno se pohybovat s největší opatrností. Opravdu jediné co z celé vesnice zbylo je torzo kostela San Juan de Paricutín, kam se dodnes chodí modlit potomci těch co v roce 1943 vesnici po prvních erupcích opustili, všichni přežili a založili nedaleko novou vesnici San Juan Nuevo, která má dnes skoro dvacet tisíc obyvatel.

Oltář v kostele San Juan de Paricutín

Jak vznikl vulkán Paricutín

Název Paricutín alias Parhíkutini znamená v purepéčtině místo na druhé straně. Kdysi na místě, kde je dnes vulkán stála vesnice se stejným jménem a v okolí nebyla známa žádná sopečná aktivita kam až paměť lidí z vesnice sahala. 20. 2. 1943 nedaleko od této vesnice pracoval na poli rolník Dionisio Pulido, kterému se najednou před pluhem po otřesu země otevřela díra ze které vycházela pára a kamení.Do 24 hodin poté se vulkán začal zvětšovat a chrlit kromě kamení i lávu a popel. Vulkán nakonec dorostl do výšky 600m a byl aktivní 9 let během kterých se láva rozlila do šířky 25 km2. Dionisio nakonec stihl varovat jak obyvatele vesnice Paricutín, tak sousední San Juan Parangaricutiro. Přestože díky včasnému varování neměl vznik nového vulkánu jedinou oběť, zmizely obě vesnice i několik menších osad v okolí. Připomínkou osídlení v oblasti tak zůstalo jen torzo kostela San Juan de Paricutín.

Pohled na vulkán Paricutín přes lávové pole

Po druhé jsme se k vulkánu Paricutín vydali po oslavách dušiček a opět se nám přes veškerou snahu nepodařilo dorazit na místo před polednem, tudíž cesta pěšky k vulkánu nepřipadala v úvahu. Nakonec jsme si přímo na parkovišti domluvili pronájem tří koní, průvodce jsme k nim dostali zdarma. Byl to asi desetiletý kluk majitele koní, vezl se celou dobu za sedlem a za celou dobu neřekl ani slovo. Už během cesty jsme poznali, že rozhodnutí pronajmout si koně bylo moudré, protože cesta vedla okolo celého lávového pole v terenénu plném sopečného popílku do kterého se bořilo opravdu všechno, třeba i auta Mexičanů, kteří se horu pokusili pokořit ve svém voze...skončili velmi záhy a museli jsme jim pomáhat s vyprošťováním. Celková cesta k úpatí sopky trvala cca. dvě hodiny a půl.

Úpatí sopky Paricutín

Tady bylo nutné z koní slézt a začal výstup, který měl hodně společného s činností legendárního Sisyfa. V sopečném písku bylo stoupání po pěšince ve stylu dva kroky vystoupáš, tři kroky sjedeš. Už při výstupu byly v okolí vidět takové menší kouřící kopečky, ale to jsme si ještě nebyli jisti, jestli to náhodou není zbloudilý mrak, nebyl. Když jsme se konečně dostali na vrchol a sedli na nejbližší kámen, zjistili jsme, že je horký, stejně jako celá vrchol vulkánu na kterém jsme právě stáli. Z kráteru se všude kouřilo a občas byl cítit sirný zápach, tahle sopka určitě ještě úplně spát nechce. Cesta dolů byla oproti stoupání mnohem příjemnější, vedla totiž koridorem v sopečném písku hlubokém asi tak po kolena, člověk si připadal, jako když sjíždí na lyžích kopec v hlubokém sněhu. Dala bych si to ještě jednou, ale stoupání a čas mne od toho odradili. Zbývaly dvě hodiny do setmění a ještě jsme chtěli navštívit ruiny kostela San Juan de Paricutín. Naštěstí se koňům chtělo z kopce mnohem víc než do kopce a tak jsme to stihli, ale tak tak. Závěrečné stoupání k Centro turístico de Angahuán už v uplné tmě nahánělo a hlubokém lese nahánělo docelo hrůzu, koně ale naštěstí cestu znali. Bez nich bysme se asi ten den na Paricutín nedostali.

Co vidět a zažít u sopky Paricutín a v okolí

Prohlídka historického města Angahuán

Prohlídka lávou zalitého kostela San Juan de Paricutín

Výstup na sopku Paricutín

Alternativa - Výstup na sousední horu Tancítaro (začíná se z městské části Zirimóndiro města Tancítaro, popis cesty ve španělštině)

Praktické rady

(update 2020)

Kudy k Paricutínu

Nejlepší je vyrazit brzy ráno z města Uruapán, pokud nemáte auto, tak jezdí autobus ke křižovatce města Angahuán. Jedná se o společnost Rumbos tarascos, které jezdí z uruapanského autobusáku. Pak je potřeba projít celým městem, místní vám rádi poradí směr.

Ceny za průvodce a koně

Cena je skoro vždy za průvodce i koně, samotné vás asi ani s koněm jít nenechají. Samotný průvodce stojí okolo 400 MXN, s koněm pak i dvakrát tolik. Ceny jsou značně proměnlivé, například my jsme nakonec platili za tři koně a průvodce byl v ceně. Konkurence tu byla obrovská a smlouvání je na místě.

Kde bydlet

pokud chcete na místě přespat, tak nejlepší je to asi v Centro turístico de Angahuán , mají tu chatky nebo kemp.

Kdy tam jet

nejlépe se vyhnout deštivému období od cca. června do září

Fotogalerie